Rozbouřená duše

Tuto starou kapitolu uzavírám a novou zase otvírám. Mé srdce jemně zpívá a je vděčné za vše, co mu zatím život mohl dát, dává a bude dávat. Jemně kloužou mé prsty po strunách a hrají melodií vděčnosti, která neutichá ani když je srdíčko skleslé a smutné. Moje duše cítí jakousi říct, že je šťastná, když vidí, kolik lidí kolem ní je šťastných v její přítomnosti. To je pro ni takový lék na smutek. Snaží se lidem ukázat na svém příběhu, že s bolavou duší se dá žít. Ale chce to hodně trpělivosti.

Moc si vážím milý živote za ty všechny tvé lekce, které jsem mohla od tebe získat. Kolikrát to bolelo a já jsem hodně plakala. Občas jsem se chovala jak malé dítě, které nevědělo, co přesně od života chce. Netušilo, co přesně hledá. Postupem času jsem dospívala a seřídila směr a začala plout tam, kam chci ať moje lodička dopluje. Už konečně vím, kam mířím a vím, do jakých vod plout mohu a do jakých nemohu.
 
Konečně můžu snít, bdít a také začít žít život, který si zasloužím. Teď to završím svatbou a dokonáno jest. Ne, ne, život teprve začíná, dostává ten správný směr, cíl a vítr do plachet.
 

Když tělo přestane mít hlad